blog.proks-martin.cz

Martin Prokš: martin (tečka) proks (zavináč) proks-martin (tečka) cz
Původně publikováno na https://martin-proks.blogspot.com dne 2.8.2016.

Smrt a hlavně euthanasie, dobrovolná smrt s dopomocí někoho druhého, je velmi ožehavé téma. Osobně říkám, že jsem opatrně pro legalizaci euthanasie. Nevěřím v boha a myšlenka na dobrovolnou smrt je pro mě akceptovatelná, byť ne příjemná. Pokud tohle čte nějaký psycholog, tak rozhodně nic takového neplánuji, velmi silně mi záleží na mé rodině, mám za ní zodpovědnost materiální i emoční a mám ze života radost - jsem Čech, takže vždycky by mohlo být lépe ;-) Ale jsem přesvědčen, že některé věci by člověk měl mít v hlavě srovnané.

Nemám nic společného se zdravotnictvím, jsem technik. Moje žena je zdravotní sestra na lůžkovém oddělení onkologie, takže o problematice smrti a umírání se doma bavíme určitě mnohem častěji než je obvyklé. Zdaleka ne ve všem se názorově shodneme, ale v základu ano. Jsem ještě mladý a snad kolem poloviny svého života, ale své zkušenosti s životem a jeho koncem už mám - to prostě k životu patří. Čistě podle toho na co zemřeli mí dědové a s čím má problémy můj otec (doufám že tu ještě dlouho bude) si dovolím odhadnout, že mám vysokou pravděpodobnost umřít v rozpětí 70-80let na infarkt v jinak slušné mentální i fyzické kondici. Teda musím začít řešit svých 15 kilo nadváhy, mám 100kg a měl bych mít 85kg, to by mě mohlo za pár let zle dohnat.

Stejně tak k hovorům s mou ženou musím říci, že dodržuje lékařské tajemství a neříká nic podle čeho bych mohl identifikovat konkrétní lidi ani podrobnosti. Ani o to rozhodně nemám zájem. Ale občas se musí z těch věcí vypovídat, nebo se s někým pohádat, aby se s tou častou přítomností smrti vyrovnala. Já jsem sice velký silný chlap, ale z toho co ona zvládá emočně zcela běžně já bych se během chvilky sesypal. Asi bych dokázal zastřelit nebo zabít člověka ve válce nebo sebeobraně (s tím zase má kupodivu problém ona si představit), ale nedokázal bych dělat zdravotníka a mít denně před očima utrpení lidí a jejich smrt.

Dožíváme se čím dál vyššího věku, ale to často nekoresponduje zcela s mentálním a fyzicky dobrým stavem. A jsou v životě nemoci a nehody po kterých člověk zůstane nějakým způsobem trvale závažně postižený. Osobně si myslím, že třeba skončit na vozíku bych zvládl a zvládla by to i má rodina. Nepochybuji pokud bych byl soběstačný a mohl dál pracovat. Jako konstruktér by to asi stále šlo, je to práce “hlavou” s počítačem, byť by vozík byl velkou nevýhodou. Horší už je představa, že bych skončil jako nemohoucí, nebo přímo mentálně postižený. Jedna věc je, že si myslím že bych asi neměl dlouhodobě pro co žít, druhá věc je, že bych byl pravděpodobně totálně devastující přítěží své rodině která by se o mě musela nějakým způsobem starat. I kdyby formou ústavní péče. Toho bych se asi nechtěl dožít a svou rodinu takto ničit.

Dnes existuje smrt fakticky v několika formách:

1. Nenadálá smrt v civilním životě ať už úrazem, náhlou zdravotní příhodou, nebo relativně rychlá fatální nemoc kdy člověk zůstane v rodině.
2. Pomalé umírání v rodině. Nemám data ale domnívám se, že dnes spíše málo častá záležitost.
3. Sebevražda.
4. Relativně nenadálá úmrtí lékařských zařízeních třeba při operacích, nebo na pooperační komplikace.
5. Velmi časté je dnes úmrtí v nemocnici nebo ústavu většinou s pomalým umíráním. Lékaři péči o takového pacienta říkají paliativní péče, péče o umírajícího kterému již nemohou pomoci.
6. No a pak ona zakázaná euthanasie, kdy by si pacient přál zemřít, ale sebevraždu z nějakého důvodu nezvládne. V ČR lékař ani nikdo jiný nesmí nikomu přání smrti splnit a to ani pasivní formou - nechat třeba pacientovi přístup ke smrtícím medikamentům.

Náhlou smrt nebo úraz a nenadálé úmrtí v nemocnici asi nemá moc smysl řešit. To se prostě stává a žádné lidské výmysly to nezmění a nemá moc smysl nad tím vést diskuse. Respektive je to zcela jiná diskuse, jak trvale zlepšovat léčebnou péči aby těchto případů bylo co nejméně.

Pomalé umírání v rodinném kruhu je dnes asi dost neobvyklé. Spíše co si myslím bývá propuštění na reverz na posledních pár dní. Při dnešní dostupnosti lékařské péče asi většinou rodina umístí svého blízkého do zdravotnického ústavu. Z praktických důvodů to bývá nemožnost se dlouhodobě starat o nemocného. Dnes je většinová společnost nastavena tak, že z jednoho platu obvykle rodina dlouhodobě nevyžije, takže zůstat několik měsíců doma péčí o umírajícího z ekonomických důvodů nejde. Také se často jedná o umírající rodiče, kdy by doma musela zůstat žena (dcera nebo snacha) ve věku kolem 50-60 let a starat se o rodiče kolem 80 let. A ta by to často ani fyzicky nezvládla, přenášet je a manipulovat s nimi. Takže se lidé spolehnou na zdravotnictví, že to zvládne lépe a více nebo méně často jezdí na návštěvy. Myslím si že to není dobře, ale současné hlavně ekonomické nastavení naší společnosti často moc jiných možností nedává.

Paliativní péče je relativně standardní lékařská záležitost, která není trestná a běžně se provozuje. Zdravotnická zařízení mají interní předpisy jak postupovat v takovýchto případech a dost se této problematice věnují. Přesto situace není po právní stránce pro personál moc dobrá. Pozice pozůstalých je velmi silná (což je zase z druhé strany dobře) a když se pozůstalí nehodlají smířit se smrtí svého blízkého, téměř vždy to z personálu někdo vážně odskáče.

Méně problematická bývá paliativní péče u pacientů, kteří jsou mentálně svéprávní a jasně odmítnou další léčbu. Většinou se jedná o pacienty s vážnou nemocí s malou pravděpodobností uzdravení, nebo o staré nemocné lidi. Dost často pacient prostě odmítne jíst nebo pít, případně aktivně odmítne řešit relativně banální komplikující nemoc jako je chřipka a podobně. Pro zdravotnický personál je v tomto případě důležité aby pacient podepsal ideálně odmítnutí péče a rodina byla seznámena s aktuální situací a výhledem. Aby bylo krytí proti žalobě za zanedbání péče. Hlavně ze strany rodiny, které se ne vždy je ochotna smířit s tím že blízký umřel na nějakou banalitu.

Bez větších právních problémů bývá paliativní péče o mentálně svéprávné lidi v koncovém stádiu života, kdy prostě není jak jim pomoci. O ty se prostě zdravotní personál stará a snaží se je udržet na živu dokud to jde.

Větší problém je podle mě paliativní péče o nesvéprávné lidi. Někdy se jedná o nenadálé případy úrazů, nebo naopak o postupnou degradaci mentálních schopností vlivem věku nebo nemoci. Pacienta buďto vůbec nenapadlo něco takového řešit, nebo pokud napadlo, tak časový a faktický rozestup mezi jeho vůlí a momentem, kdy potřeba řešit konkrétní stav je takový, že na to nemůže být nahlíženo. Zde se asi musí zdravotní personál opět chovat tak, že se je snaží udržet při životě tak dlouho, jak to jde. Občas je to proti dávnému přání pacienta, ale právně by zdravotní personál nebyl nijak krytý proti žalobě přinejmenším na zanedbání péče, pokud by do toho někdo (nejčastěji asi rodina) začal vrtat.

Jsem přesvědčen, že mentálně a fyzicky rozumně zdatný jedinec dokáže spáchat sebevraždu pokud opravdu chce. Třeba forma, že dotyčný přestane přijímat stravu není až tak neobvyklá a ne vždy je takové jednání chápáno jako sebevražda, byť podle mě je. Sebevražda je osobní akce každého jedince a nemá smysl ji nějak démonizovat nebo zakazovat. Nutit žít někoho kdo opravdu nechce je něco dost strašného. Jistě, jsou lidé kteří jsou psychicky nemocní, to je a bude vždy velice problematické téma. O tomto tématu je potřeba mluvit a eticky řešit, to se ve zdravotnictví určitě (doufám) děje. Ale jako laikovi mi přijde strašlivé hnát někoho do blázince, nebo těžce dopovat sedativy, jen pro to, že chce skoncovat se životem a má k tomu přitom dost jasný důvod. Třeba fatální nemoc, která udělá z dotyčného neschopnou a nedůstojnou trosku dost dlouho vegetující nebo umírající. Třeba lidi s roztroušenou sklerózou, nebo ti kteří si uvědomují nastupujicí stařeckou demenci, onkologické pacienty s fatální diagnozou…

No a pak je ta euthanasie ke které hlavně směřuji. Podle mě by měla být povolena. Ta se týká lidí co jsou mentálně vpořádku, ale k předčasné dobrovolné smrti potřebují nějakou formu dopomoci, nebo alespoň nebránění okolí. V současné době je toto v ČR zakázané, včetně i jen toho nebránění. Podle mě má každý právo rozhodnout o svém těle a v konečném důsledku o svém životě a smrti sám jak to jen jde.

Klíčové na euthanasii je její dobrovolnost a aktivní přání na smrt toho kdo má zemřít. Rozhodně nikdo nesmí nikdy nutit nikoho zemřít. Listina základních práv a svobod podle mě správně a jasně říká, že nikdo nesmí být zbaven života - článek 6, (2). Nicméně pod pojmem zbavení života chápu akt, se kterým ten kdo má zemřít nesouhlasí - ano je to můj účelový výklad. Zatímco euthanasii chápu jako dopomoc se smrtí. Je to rozhodnutí toho kdo má zemřít, on za tento akt přebírá absolutní zodpovědnost. K tomu by se v případě povolení vztahoval článek 6, (4) který říká, že Porušením práv podle tohoto článku není, jestliže byl někdo zbaven života v souvislosti s jednáním, které podle zákona není trestné. Pokud by euthanasie ze zákona trestná nebyla, nebyla by v konfliktu ani s listinou základních práv a svobod a tím ani s ústavou.

Dobrovolnost a nutnost aktivního požadavku na euthanasii znamená, že lidé kteří euthanasii z jakéhokoli důvodu nechtějí, tak jim ji nikdo ani nesmí vnucovat nebo nabízet. Třeba věřící člověk - euthanasii nepodstoupí protože nechce, nevyžádá si ji.

Hlavní úskalí euthanasie vidím právě v definitivnosti takového aktu. Když někdo spáchá sebevraždu, tak je to (obvykle) jasné rozhodnutí toho kdo tu sebevraždu spáchal. Ale euthanasie hraničí s vraždou. Vyvstává nejistota, zda dotyčný opravdu chtěl zemřít, nebo zda k tomu nebyl někým nebo něčím donucen. Pokud by euthanasie měla být povolena, toto by muselo být pečlivě vyřešeno. Jakákoli i formální chyba by pak pravděpodobně vedla ke kriminalizaci těch, kteří pomáhali se smrtí.

Další související problém je, kdo by směl se asistovanou smrtí pomáhat. Když přemýšlím o sobě v jaké situaci bych já hypoteticky žádal o pomoc se smrtí, tak by to vůbec nemusel být lékař. Pokud bych chtěl asistovaně skoncovat se životem, hledal bych někoho kdo to “rozumně umí” a jestli má nějaký diplom nebo ne by mě rozhodně nezajímalo. Dokážu si představit, že pomocník pro euthanasii by neměl status zdravotníka, ale spíše úředníka. Rozhodně by měl být zběhlý v právech, aby měl jasnou představu co potřebuje mít za dokumenty podepsané a jakou formou potřebuje jaký souhlas, aby neskončil za pomoc před soudem. A měl by mít dostatečné, byť jen dílčí a omezené, vzdělání z oblasti medicíny pro spolehlivou a pokud možno bezbolestnou dopomoc s ukončením života. Toto omezené vzdělání by ho nemělo opravňovat ke statusu zdravotníka. Nemělo hlavně kvůli etickému kodexu zdravotníka, zdravotník nesmí úmyslně způsobit pacientovu smrt - což je také správně. Podbízí se mi slovo kat, ale to také není správně, kat je vykonovatel poprav a to historicky většinou úmyslně brutálně vůči popravovanému - čili úplně přesný opak toho co je úkolem pomocníka s dobrovolnou smrtí. Čeština asi nemá správné slovo pro takovouto profesi.

Ohledně euthanasie mě napadá ještě spousta dalších problémů a otázek, ale to už jsou otázky spíše nižší důležitosti, případně spíše implementačního charakteru. Veliký problém mám s dětskou euthanasií, toto téma vůbec nevím jak si ho přebrat, respektive toto asi určitě ne, z toho má husí kůži jen na to pomyslet.

Rozhodně by stálo za to prostudovat stav států, kde euthanasie je povolena a praktikována. Např. Belgie ukazuje, že euthanasie se týká jen cca 2% úmrtí za rok. Takto malé číslo indikuje, že euthanasie rozhodně není masová záležitost a zneužívání (maskování vražd) asi je málo pravděpodobné, nebo max. ojedinělé. To považuji za dílčí argument pro zavedení euthanasie.

Za klíčové považuji hlavně aby si člověk sám za sebe rozmyslel zda je euthanasie tak španá a nežádoucí, nebo zda by měla být povolena. Každý by si podle mě měl představit, že se to může jednou týkat jeho samotného. Co by se Tobě asi muselo stát aby jsi žádal o smrt a na koho by jsi se asi obrátil a proč. A z druhé strany, co kdyby tvůj blízký nebo prostě někdo vedle tebe žádal o smrt. Dokážeš si představit situaci, kdy by bylo správné mu se smrtí dopomoci? Jak by to asi mělo být ošetřeno, aby jsi pak své jednání dokázal obhájit. A pokud si nedokážeš nic z toho představit že by se to týkalo tebe, je tak špatné a nepřijatelné aby se to nesmělo týkat nikoho jiného?

Smrt je součást života, nebojme se jí, nebo alespoň ne přehnaně, stejně každého z nás osobně navštíví.

No a asi ještě před euthanasií by stálo za to se zdravotníky a parlamentními právníky probrat stav zákonů a faktickou situaci okolo paliativní péče. To je si myslím aktuálnější téma.

Následovala velmi krátká diskuse (dva příspěvky) pod článkem mezi mnou a mou kamarádkou. Podle mě oba příspěvky stojí za přetisk:

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Markéta Hájková 4. srpna 2016 9:30

Tohle bude dlouhý komentář…

1. Umírající/nemocný pacient je rodině přítěží
Z tohoto pohledu (jak se o ně musíme starat) jsou přítěží (i ekonomickou) děti. Přesto se to bere jako součást života, že to tak je, stát péči o ně usnadňuje (rodičovský příspěvky, daně, denní zařízení,…). Proč to tak není u gerontů a nemocných? Na MPSV už se na tom trochu pracuje, jde to pomalu a nějak zapomněli na ovlivňování veřejnosti - získat je pro věc. (Jinak si myslím, že nemohoucí si zaslouží být rodině “přítěží” a je potřeba jim to ulehčovat tak, aby mohl zůstat ve svém a se svými.)

2. Obraz českého zdravotnictví
České zdravotnictví je prezentováno jako téměř neomylné, umí léčit vše na světové ne-li lepší úrovni. (Skoro) denně vídáme ve zprávách lékaře, kteří někomu zachránili život, vynalezli nový lék, nebo jsou při nejhorším skoro u cíle. O smrti se téměř nemluví a pokud, tak s despektem, jako o něčem hrozném, co je za každou cenu potřeba vykázat z našich životů (ne doslovně, ale v podtextu to tak je). Lze se v takové situaci divit pacientům, kteří odmítají přiznat svou smrtelnost a žádají (nebo jeho příbuzní) o cokoli, aby byl pacientův život prodloužen? Jakou šanci má v takovém případě paliativní lékař, který se snaží nemocnému vysvětlit jeho situaci a ulehčit mu na jeho poslední cestě “alternativně” (rozuměj paliativní péčí)?

3. Nepochopení paliativní medicíny
Někteří lékaři (natož obyčejní pacienti) ještě stále nechápou úlohu a význam paliativní medicíny. Chápou to jako “nicnedělání” a to v dnešní společnosti nejde. Vždycky se dá něco dělat. Musíme něco dělat! To nejde, si jen tak v klidu umřít… Někteří stále ještě vnímají paliativní péči jako svého druhu eutanazii.

4. Až u nás bude dobrá a dostupná paliativní péče, včetně adekvátního informování pacientů, příbuzných i veřejnosti, až mezi námi nebude tabu mluvit o smrti, až společnost (a zákony) uznají stáří jako nedílnou část života, která má své potřeby a smysl (nejen strčení do ústavní péče), nebude potřeba ani eutanazie.

PS: Nechci zákonnou eutanazii v zemi, která na stáří (umírání) kouká skrz prsty jako na věc, které je potřeba se zbavit. Žádám nejprve kvalitní všeobecně rozšířenou a dostupnou paliativní péči. Umřít chci doma, pokojně, v rodinném kruhu, případně s přáteli.

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Martin Prokš 4. září 2016 15:35

Ahoj Markéto

Dost se naše úhly pohledu blíží. Dlouho jsem přemýšlel jestli odpovědět nebo ne, je to zase spíš článek než diskusní příspěvek. Mírně polemizuji pouze s body 1 a 4.

Ad 1. - problematika péče rodinou. Máš pravdu v otázce “Jak se morálně a teoreticky liší péče o novou generaci a o minulou?”. Rozdíl je hlavně ten praktický, kdy o děti se staráme v mladém věku. To máme ještě síly a děti nejsou tak fyzicky náročné obstarat. Zatímco péče o staré je fyzicky úplně jinde a jsme na to v mnohem starším věku. Při současném věku dožití a faktickém dopadu péče hlavně na ženy se to stává pro pečující často fyzicky neúnosné.

K myšlence, že by měl pomáhat stát, mám jednu připomínku. Když má pomáhat stát, tak musí někde vzít peníze. Z daní. Už teď stát vezme zaměstnanci kolem 50% na přímých daních (včetně zdravotního a sociálního pojištění) a ze zbytku ukrajuje ještě spotřebními daněmi a DPH. Mnoho i jiných problémů by se podle mě vyřešilo, kdyby stát snížil toto daňové zatížení na polovic a zásadně omezil svou účast ve většině tak zvaných sociálních oblastí. Ať se rodiny starají jak nejlépe mohou. Do značné míry návrat do počátku dvacátého století. Tehdejší daňový a sociální model měl mnoho chyb a problémů, ale jsem přesvědčen, že dnešní stav je v mnohém horší a hlavně dlouhodobě neudržitelný. V tuto chvíli se stát snaží suplovat rodinu, ale tím ji současně oslabuje a rozbíjí. A tím generuje jiné a hlavně dlouhodobé problémy.

Ad 4. - “dobrá paliativní péče činí euthanásii nepotřebnou, aktuálnější je paliativní péče”. Plně souhlasím s myšlenkou, že paliativní péče je fakticky aktuálnější potřebnější. Ostatně jsem to napsal i v blogu. Ale i v případě kvalitní paliativní péče se obávám, že budou, byť dost ojedinělé, případy kdy člověk bude žádat o eutanásii. Tato otázka bude otevřena i pak.